"Uvidíš, jak budou večer pod stany reptat a vyčítat mi krutost," řekl otec. "Já jim však každý pokus o vzpouru tvrdě zarazím. Já člověka kuji."
Přesto jsem tušil, že mú otec je dobrý.
"Chci aby milovali živé vody studánek", řekl nakonec. "A zelenou hladinu ječmene, slitého nad letní popraskanou zemí. Chci, aby slavili koloběh ročních dob. Aby se živili tichem a pomalým rytmem, jako když dozráva ovoce. Aby dlouho oplakávali a dlouho uctívali mrtvé, protože dědictví přechází z jedného pokolení na druhé jen zvolna a já nechci, aby svúj med cestou postráceli. Chci je mít jako větev olivové palmy. Jako větev jež čeká. Teprve pak se v nich projeví mocný a vyrovnaný boží rytmus, přicházejíci jako vánek do větví stromu. Ten rytmus je vede a navrací od jitra k noci, od léta k zimě, od zrání k sklizni, od mládí k stáří pak zase k novým dětem.
Neboť tak jako o stromu, ani o člověku se nic nedozvíš, pokud ho rozložíš v jeho trvání a rozdělíš v jeho rúznosti. Strom není nejprve semeno, pak stvol, pak pružný kmen a nakonec mrtvé dřevo. Máš-li ho poznat, nesmíš ho dělit. Strom je síla, která se pozvolne snoubí s nebem.
A tak to je i s tebou, múj malý človíčku. Búh ti dal život, dává ti rúst, plní tě postupne touhami, smutky, radostmi, bolestmi, hněvem i odpuštěním, a pak tě navrací v sebe. Ty ale nejsi jenom školák, pak manžel, jednou díťě, pak stařec. Jsi ten, kto se naplňuje. A dokážeš-li pochopit, žes větví, ktérá se houpe, jsouc pevně připoutaná k palmě, pak ve svém pohybu okusíš věčnost. A všechno kolem tebe stane se věčným. Věčná bude zpívajíci studánka, jež napájela tvé předky, věčné bude světlo v očích tvé milé, až se na tebe usměje, věčná bude svěžest nocí. Čas není stroj, v němž se přesípa písek, ale žnec, který váže svúj snop."
Antoine de Saint-Exupéry: Citadela, strana 13, nakladatelství Vyšehrad, rok vydania 1994